KRIŠTOF HARANT
Žlutý pergamen nalezený na půdě za trámem jeho rodné chalupy, motivoval Krištofa Haranta, pána z Bezdružic a Pecky, k velkým výpravám do celého světa. Jeho cestopisy i po letech mají stále objevitelskou šťávu. Přestože jeho životní pouť ukončil kat na Staroměstském náměstí v Praze léta Páně 1621. Letos jsme sledovali jeho stopu na Balkán a na blízký východ, tedy do zemí, kde ani dnes lidský život nic neznamená.
Termín konání: 23. 7. – 5. 8. 1996
Počet účastníků: 9 vedoucích, 42 dětí
Vedoucí a funkce:
hlavní vedoucí Jarda Sauer ml., zástupce hospodář Jarda Luňák,
kuchařka Jiřina Slabyhoudová, Pavla Luňáková,
vedoucí Pavel Slabyhoud, Vít Slabyhoud, Katka Váňová, David Váňa,
zdravotnice Jitka Luňáková
Družiny a družináři:
KEJKLÍŘI Tomáš Zýka
POUTNÍCI Jakub Sauer
TULÁCI Matěj Dvořák
Etapovku vyhráli: POUTNÍCI
Družiny vyhráli: POUTNÍCI
Jednotlivci: Jana Kozmová a Jaroslav Sauer nejml.
MOTTO: Ať osud do mne sebevíce bije, ať sebe víc mne ranní,čím více strádám, tím více plápolám.
Do historie vstoupilo:
Hra dlouhé dřevo, která nás donutila složit co nejdelší dříví v táboře.
Pět předetap měla letošní celotáborová hra.
Pár momentek…
Stručný průběh tábora:
Zahajovačkou byla noční nečekaná etapa. Přesně v půlnoci jsme museli ze spacáků a proplížit se strážemi až ke Kamenné lávce. Veršíček se naučit zpaměti, předat ho tím, že ho naučím dalšího člena naší družiny atd. bylo, vzhledem k tomu že to byl závod, dost náročné. Však daleko obtížnější bylo dostat se z pout. Tady zabodoval Gábina a její družina proto také zvítězila. Cesta na Krašov a zpět nám zabrala celý den a kdo si myslel, že je všemu konec, tak se pěkně zmýlil. Místo léčení puchýřů ještě po tmě na Pahorek, objevit tam mini poklad a snésti pak ještě tam připravené 2 m dlouhé klády dolů. Kládám však nebyl konec. Druhý den dopoledne jsme vyrazili na borůvky a při zpáteční cestě museli mladší borci složit klacky od brány ke kuchyni a totéž velcí borci, ale s kládami ne menšími než byl 8 cm v průměru klády. Tady si řada z nás opravdu hrábla až na dno. Dokonce i družinář Matěj. Odměnou byl skutečně zdařilý slavnostní táborák. Před příjezdem rodičů přišla na řadu ještě etapa Přepadení, při které se však žádné z družin nepodařilo objevit svoje „panny“. Snažší měla být další etapa, ve které se šlo nad Hradecko k rybníku a vařila se tam vajíčka na tvrdo. To se pořádně zdařilo jen jedné družině, ta se však opozdila proti ostatním. Měli jsme být totiž zpět v táboře v pravé poledne. Dvě družiny to stihli ve dvanáct hodin, však pravé poledne je přeci přesně úderem hodiny třinácté. Po následující olympiádě už řada z nás byla notně unavena. Další den po poledňáku nejednou zmizeli naši družináři. Když se nám je podařilo najít u velké plotny byli zraněni, tekla jim krev. Zastavit pomocí nějaké byliny krvácení a dopravit je do tábora pak už byla krutá hračka. Bojovka na Vožeháku byla pěknou předehro k večerní etapě „Mrtvolka“ kterou jsme absolvovali na Žiďáku a při které jsme otvírali dokonce rakev. Za to jsme se dostali na stopu „Elixíru mládí“. Písmenka jsme některá již měly z etap minulých, další jsme si vystříleli lukem. Pak už tu byl „Žlutý pergamen“, poslední závěrečná etapa. A právě Žlutý pergamen v sobě skrýval skutečný poklad. To nebyla jen sladká odměna, ale hluboký odkaz Krištofa Haranta:
Věčně mlád je TEN, kdo něco nového stále objevuje a vymýšlí, však proto jen, by sám se lepšil a zdokonaloval a také proto, by tím pomáhal lidstu ostatnímu k životu lepšímu a prožitkům krásným. Vše nezištně a i bez odměny jakékoliv. Pak TEN vstoupí na věky do myslí lidu toho a věčně mladý v těchto myslích i zůstane i když už dávno tu nebude.