LOKOŤÁCI

Příběh je skutečným příběhem Jiřinky, dívky , která zažila všechny dosavadní tábory nejen v Kožlanech, ale i ty před tím. Jednotlivé etapy jsou zpracovány podle dochovaných událostí jednotlivých let a jejich nejzajímavějších okamžiků uplynulých 25-ti let našich táborů.

Termín konání: 25. 7. – 7. 8. 1993
Počet účastníků: 10 vedoucích, 46 dětí

Vedoucí a funkce:
hlavní vedoucí Jarda Sauer ml.,
zástupce hospodář Jarda Luňák, kuchařka Jiřina Slabyhoudová, Pavla Luňáková,
vedoucí Jana Fridrichová, Jan Fridrich, Petr Janoušek, Jarosla Sauer sen.,
zdravotnice Jiřina Sauerová

Družiny a družináři:

DELFÍNI Michal Štauberová
LEOPARDI Katka Váňová
ATRIXOVÉ Jitka Luňáková

Družiny vyhráli: DELFÍNI
Jednotlivci: Jindra Safková a Jaroslav Sauer nejml.

MOTTO: To co se má v budoucnu stát velkým, rodí se z nepatrných začátků.

Tradicí se stalo:

Při nočních i denních průtržích mračen automaticky šli makat nejen vedoucí, ale i dorostenci

Do historie vstoupilo:

Etapovka zpracovaná dle skutečných událostí na našich táborech.
Družina Atrixů dokázala psát kroniky dokonce ve verších.
Střelba na písmenka pomocí foukaček.
Vilík je s námi na plný úvazek naposledy.

Stručný průběh tábora:

Historie se prý neopakuje, ale letošní tábor byl tak trochu vzpomínkový. Proto také jeho první etapa nám připomněla boje ve Vojkovicích a zranění tam způsobená. Po tmě jsme museli nejen zraněné ošetřit, ale jak jinak, také je dovléci do tábora. Výlet do Mariánské Týnice by proběhl normálně, kdyby na nás u lomu nečekal první podraz a v táboře druhý. To když Uganda přifrčel do tábora a že prý se hledá nějaká ztracená holčička. Družiny neváhaly a vyrazily. Však nikde nikdo, až se podařilo objevit v lese neznámou paní, která chtíc nechtíc s námi musela do tábora. Tam dostala kafe a my dostali body. Foukačky nám pomohly získat písmena do zašifrovaného dopisu. Pak přišla stezka odvahy. Byla postavená do hvězdice a dorostenci museli jít až na Angerbach. Po tmě, v těžkém nepřehledném terénu to pro ně nebylo nic snadného a některým šlo i o život, když nevěděli kde jsou a jak a kudy se mají vrátit. Opět přišlo na řadu přenášení ohně na větší vzdálenost a také stažení co nejdelších klád. Jako oběšenci si někteří z nás připadali, když zavěšeni na laně jako koule ruských kuželek měli srážet své soupeře na špalkách stojící. Bylo hodně legrace. Bojovka s čísly byla velmi zábavná a poněkud pohodlnější. Vožehák nám připravil jakousi „klackomajznu“. Museli jsme totiž pomocí klacků pohánět míč po hladině od mola ke skále a zpět pod palbou nepřátel stojících na skále. Naši vedoucí byli vyzváni vedoucími z tábora za Pahorkem k volejbalovému „mači“. Aniž bychom chtěli podceňovat soupeře zvítězili jsme 3:1 ovšem s tím, že jsme jim pustili jeden set, aby je to bavilo.Mezi krásné až dojemné zážitky určitě patřil letošní poklad. Po azimutovém závodě se totiž před námi objevila osvětlená a ozdobená borovice nad Malou loučkou, na které byly zavěšeny pytlíky s neznámým obsahem. Každý z nás měl právo si na borovici vylézt a utrhnout si jeden sáček. Byl to zážitek, na který se vzpomíná snad po celý život.

V příštím roce na táboře zas se sejdeme,
už teď vidím jak do Kožlan zase jedeme.
Jó táborem zase zazní ten náš zdravý křik a smích,
osud dalších dvaceti let, Jiřinko je v rukou tvých.