BOYÁRD

Námětem byla televizní soutěž a tak otec Furat obživl i v Kožlanech. Jistě, že hra nabídla kus historie, ale hlavně svojí obtížností některých etap dokonale prověřila naše borce.

Termín konání: 26. 7. – 8. 8. 1992
Počet účastníků: 10 vedoucích, 49 dětí

Vedoucí a funkce:
hlavní vedoucí Jarda Sauer, zástupce a hospodář Jarda Luňák,
kuchařka Pavla Luňáková, Pavel Vavroch,
vedoucí Jiřina Slabyhoudová, Jan Fridrich, Jana Sauerová, Petr Janoušek, Jaroslav Sauer sen.,
zdravotnice Jiřina Sauerová
Družiny a družináři:
PATRISOVÉ Jitka Luňáková
FORTOVÉ Katka Váňová
PAKLÍČI Michala Štauberová

Etapovku vyhráli: FORTOVÉ
Družiny vyhráli: FORTOVÉ
Jednotlivci: Markéta Welzlová a Jan Sauer

MOTTO: Krásné ráno, dobrý den, pojďte rychle ke mně sem, zas tu máme budíček. Všichni honem do plavek, čeká ten náš pahorek, též studený potůček.

Do historie vstoupilo:

Danek svým rozbitým ramenem díky pádu na Mravenčích skalách.
Hróša , který svým autem omylem projel první zatáčku od Kožlan rovně a skončil na Velké louce.
První týden vařila Pavla a druhý týden pak Hróša.
Fígl vedoucích při střelbě na míčky, když se Antoušek ukryl blízko zavěšených míčků s malou vzduchovkou a sestřeloval míčky vždy v okamžiku, kdy ostatní vedoucí stříleli s ucpanou velkou vzduchovkou.

Stručný průběh:

Pevnost Boyárd i v představách znamenala místo hrůzy. Hned první etapa nás o tom přesvědčila, když jsme museli absolvovat stezku hrůzy s boyárdy v rukách. Kdo jich donesl nejvíce měl nejlepší startovní pozici. Cílem každé etapy bylo získat klíč. Celodenní výlet na Krašov nás při zpáteční cestě přivedl na Angerbach, kde již nás vyhlížel otec Furat a ten hned otestoval naše vědomosti. Hrůzostrašný byl i noční výlet s pytlíky na hlavě a s připoutáním na laně. Takto jsme došli až k niti, po které jsme pak museli velmi opatrně zcela slepí ručkovat . Uprostřed hustého mlází naše cesta skončila a my jsme si mohli sundat pytlíky s hlavy. Úkol náš byl prostý. Najdi se kde jsi, najdi další klíč a vrať se do tábora. Všichni byli moc a moc rádi, když hodně po půlnoci zalézali do svých spacáků. Podruhé nás otec Furat přivítal na skále nad Vožehákem. K němu nás vyrazilo pět statečných a silných z každé družiny nejdříve po laně zavěšeném přes Vožehák, pak následoval skok z lana do vody, pokračovalo se plaváním ve vodě a končilo se horolezeckým zdoláním již zmíněné skály bosi a v plavkách. Sedmý klíč získali šikovní střelci střelbou na nafouknuté míčky zavěšené na provázku. Po etapě přišli ke slovu i vedoucí a prokázali že jejich míření je zcela bezchybné. Ale o tom se již píše výše. Abychom se nepřestali bát, tak letošní stezka odvahy nás opět přivedla na „Žiďák“, kde jsme pod těžkou desku mramorovou rukou hrábnout museli a z hrobky vyzvednout důkaz nebojácnosti naší.
To už se opět blížili poslední dnové našeho pobytu. Vodními hrátkami a olympiádou vrcholily naše soutěže družin i jednotlivců. A poklad? Ten byl zcela v režii nočních světelných signálů, které jsme museli nejen zachytiti, ale také přirozeně vyluštiti a hlavně pak úkol nám daný splniti, by poklad slaďoučký jsme nakonec mohli i spapati. Příští rok chceme opět přijet, vždyť je to už po dvacáté co bychom měli stany zde postavit. Doba začíná však býti zlá a nevyspytatelná. No uvidíme!

Příští rok my po dvacáté chceme přijet do Kožlan,
Na náš plácek u potoka chcem postavit zase stan!